Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.
Zázraky se i dnes dějí - Křížová hora nad Českým Krumlovem
12. dubna 2022 / Dalibor Uhlíř st.
O podvodnících a šmejdech
03. února 2022 / Jan Vaněček
Plešivec nebude mít starou fabriku, bude mít nové Penny (rešerše tehdy a nyní...)
02. února 2022 / Jan Bohdal
Přání krumlovského spisovatele Jana Vaněčka do nového roku 2022
27. prosince 2021 / Jan Vaněček
Vánoční zamyšlení
19. prosince 2021 / Jan Vaněček
Kasárna ve Vyšném aneb do třetice
18. října 2021 / Jan Vaněček
Bílá paní krumlovská
07. srpna 2021 / Jan Vaněček
První český (krumlovský) Národní výbor
24. července 2021 / Jan Vaněček
Parkování na Plešivci a špatný stav povrchů na tomto krumlovském sídlišti řeší město operativně dle požadavků, potřeb a kapacity. „V současné době zde nic nového neplánujeme,“ říká tisková mluvčí Petra Nestávalová
05. července 2021 / Jan Bohdal
Nejen o Šibeničním vrchu
02. července 2021 / Jan Vaněček
Poznámka k využití bývalých krumlovských kasáren
14. června 2021 / František Mikeš
Významné kulatiny režisérky Inge Švandové
24. května 2021 / Jan Vaněček
Blue Moon
08. března 2021 / Jan Vaněček
Ústavní soud a volby
05. února 2021 / František Mikeš
Poučení z případu Florián
21. ledna 2021 / Jan Bohdal
Pochybnosti nad investicí do čističky?
15. ledna 2021 / František Mikeš
Průtahy s kauzou Čapí hnízdo
11. ledna 2021 / František Mikeš
V krizi se projeví síla a efektivnost státu při eliminaci krizových jevů
06. ledna 2021 / František Mikeš
Hraniční pásmo
21. prosince 2020 / Jan Vaněček
Migrace a volby
13. listopadu 2020 / František Mikeš
Koupit nebo nekoupit ČOV a „Obchvatný kanál“?
20. června 2020 / Antonín Princ
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Budoucnost ve světě ojedinělé open air divadelní scény v Českém Krumlově
08. června 2020 / František Mikeš
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Quo vadis, otáčko?
08. června 2020 / Jan Vaněček
Povídka z knihy Veselosti z krumlovského Česka: Děda Šeda
31. května 2020 / Jan Vaněček
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Reakce na vystoupení místostarosty Martina Háka v ČT k připravované opravě otáčivého hlediště
31. května 2020 / František Mikeš
K tématu nákupu čistírny odpadních vod
24. května 2020 / František Mikeš
Jak dál rozvíjet majetek města?
18. května 2020 / František Mikeš
Vzpomínka na Františka a Dagmar Vaněčkovy
14. května 2020 / Jan Vaněček
Ředitelka Krajské hygienické stanice Kvetoslava Kotrbová: Je důležité zachovat klid a dodržovat pravidla, která jsou nastavena. Jen tak to zvládneme
24. března 2020 / Jan Bohdal
Služby cestovního ruchu budou jednou z nejpostiženějších oblastí, říká VÁCLAV STÁREK
22. března 2020 / Vojtěch Berka
Dokument: KRIZOVÝ PLÁN KRUMLOVÁCI 2020
17. března 2020 / Vojtěch Němec, Václav Velek
Letiště České Budějovice – kouřová clona a kde je zdravý rozum?
07. února 2020 / Dalibor Uhlíř
Logistika se mění před očima, je potřeba se připravit na budoucí trendy!
20. ledna 2020 / Zdeňka Lovčí
Dělá to BUM! a město je na to bezzubé. Anebo ne?
02. prosince 2019 / Martin Střelec
Wintonovo dítě - Příběh židovské dívky
09. listopadu 2019 / Jan Vaněček
Potřebujeme opravdu Management Plán historického centra a podobné další studie?
01. listopadu 2019 / Jiří Čtvrtník
„Peníze tečou proudem do městské kasy.“
31. října 2019 / Zdeněk Duspiva
Otevřený dopis Sdružení cestovního ruchu Český Krumlov
28. října 2019 / Jaroslav Berka
ROZHOVOR: Jiří Muk: Projekt Medialize it je o mezinárodní výměně zkušeností
27. září 2019 / Jiří Muk
Povídání o čističce a fajnym chłopakovi
21. září 2019 / Jan Vaněček
Finanční úřad v Kaplici neskončí
23. srpna 2019 / Pavel Talíř
Dopisové přítelkyně (Pen Friends)
16. července 2019 / Jan Vaněček
Milí Krumlováci, rozmohl se nám tady takový nešvar...
29. května 2019 / Jaroslav Berka
Umělci média potřebují - projekt UNES-CO Kateřiny Šedé a jeho mediální ohlasy
26. dubna 2019 / Zdeněk Duspiva
Jak dál s rozvojovým fondem?
25. února 2019 / Zdeněk Duspiva
Gymnázium v Kaplici má šanci
18. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Připomínky opozičních zastupitelů k materiálu zastupitelstva o koupi ČOV [DOKUMENT]
17. února 2019 / ČK opozice
Podnikat během studia?
09. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Rozpočet města v rozporu s přáním koalice
03. ledna 2019 / Miroslav Máče
Vyjádření českokrumlovské koalice k memorandu opozice ze dne 27. 11. 2018 [DOKUMENT]
03. ledna 2019 / ČK koalice
Co mne napadá? Kultura je péče o duši
14. prosince 2018 / Jan Vaněček
ROZHOVOR: Ředitelka GEU Kaplice Zdeňka Lovčí: Rodinná atmosféra na škole není žádné klišé
12. prosince 2018 / Jan Bohdal
(Také) českokrumlovský spisovatel a lékař Ladislav Ptáček by se letos dožil 110 let
29. listopadu 2018 / Jan Vaněček
Volbami to nekončí. Naopak
10. října 2018 / Jaroslav Berka
Divadlo s nejvyšším stropem
14. září 2018 / Jan Vaněček
Pozoruhodný říční druh: NEOVODÁK
13. září 2018 / Václav Král
Český Krumlov a UNESCO & UNES-CO
07. září 2018 / Jan Vaněček
Stanovisko ke kopírování části programu politických stran před komunálními volbami
07. září 2018 / Petr Šandera
Jak se žilo, žije a hlavně jak se nám občanům bude v Českém Krumlově žít?
16. srpna 2018 / Jiří Čtvrtník
Recept nejen pro Krumlováky: Mám málo peněz – co s tím?
04. června 2018 / Markéta Drdová
K projektu Unes-Co Kateřiny Šedé
12. dubna 2018 / Václav Král
Našemu městu chybí již řadu let vizionář
23. února 2018 / Miroslav Páral
ROZHOVOR: Jak podpořit zaměstnanost pracovníků v Krumlově? Nástroje jsou omezené, uvědomuje si Město Český Krumlov
09. února 2018 / Jan Bohdal
ROZHOVOR: Prakticky nevidím rozdíl v kvalitě výuky v Kaplici v porovnání s tím, jak se předměty učí na vysoké škole, říká ředitel kaplického gymnázia, ekonomické školy a učiliště Ladislav Šolc
26. ledna 2018 / Jan Bohdal
Krumlováci: Chceme vědět, jak se vám ve městě žije
30. prosince 2017 / Jaroslav Berka
Český Krumlov FREE.......
28. prosince 2017 / Zdeněk Duspiva
PŘEČETLI JSME ZA VÁS: Cíl dopravní koncepce města Český Krumlov: Integrace hromadné dopravy
26. prosince 2017 / Jan Bohdal
Můj opojný Český Krumlov
26. prosince 2017 / Václav Král
Dopisové přítelkyně (Pen Friends)16. července 2019 11:26 / Autor: Jan Vaněček

Psal se rok 1961. Jurij Gagarin se stal první člověkem ve vesmíru. V NDR byla zahájena stavba Berlínské zdi rozdělující město na východní a západní zónu. Paní  Olze Simonové (*1930)   z jihočeského Husince, učitelce na základní škole v Prachaticích, se tenkrát  změnil život.  Byla nadšenou  čtenářkou knih Agathy Christie, oblíbila si její  napínavé detektivní příběhy  vysílané  na pokračování v rozhlasu po drátě,  kterým    naslouchaly tisíce lidí.  Jako první zařadila do své knihovny román  Vražda o třech dějstvích. Pak   dostala  nápad: Co zkusit  poslat  paní spisovatelce dopis  a vyznat v něm  svůj obdiv. Ale jak a kde získat na ni adresu?  Dodala si odvahy: „Nu což,  Angličané jsou gentlemani, takže těžko odmítnou, když je požádám o pomoc. Napsala jsem na britské velvyslanectví v Praze supliku a netrpělivě očekávala odpověď. Povedlo se. Kromě spisovatelčiny adresy mi poslali  z ambasády i  dárek, její  knihu   Kočka mezi holuby,“ uvedla paní Simonová v rozhovoru  s redaktorkou  Deníku (2010).
První psaní, které do Anglie poslala,  mělo osm  stránek. Uvedla v něm   něco o sobě a omlouvala svou nedokonalou angličtinu. Byla napjatá,  jaká bude odezva. „Přece obyčejná učitelka z Prachatic a taková anglická lady, to nejde k sobě,“ nedělala si proto velké iluze. Avšak  ve skrytu duše doufala, že to dobře dopadne.
„Drahá paní Simonová, poslala jste mi okouzlující dopis, který mne moc potěšil,“ odpověděla  spisovatelka. „Vaše angličtina se mi zdá obdivuhodná. Zajímalo mne všechno, co píšete.
Zkusme chvilku přerušit vyprávění paní Simonové a zapátrejme, co je   o Agathě Christie   známo i co o sobě  uvedla.  Patří mezi uznávané a oblíbené prozaiky po celém světě.
Agatha Mary Clarissa Christie Mallowanová, za svobodna Millerová,  (nar. 15. 9. 1890,   zemřela 12. 1. 1976)
V rodném domě s názvem  Ashfield, ve městě Torquay (jižní Anglie),  Agatha Christie   vyrůstala v typické viktoriánské rodině,   kde   platilo, že tatínek má vždycky  pravdu a je Hlavou rodiny.  Měla starší sourozence: sestru Madge a bratra Montyho. Základní vzdělání získala od rodičů a od guvernantky. Výuky aritmetiky se ujal otec. Zemřel, když jí bylo jedenáct let.
Jevila se jako  zvídavá, čilá a sportovně nadaná dívenka.  Hrála tenis, golf, plavala,  jezdila na kolečkových bruslích a dováděla  s obručí. Hodně četla a stejně jako sestra Madge si oblíbila Sherlocka Holmese.  Začala vymýšlet  krátké povídky a bavila se tím.  První, s názvem Dům krásy,   napsala, aby se nenudila, když se zotavovala po chřipce.  Pod rozmanitými pseudonymy, které ji právě napadly, je  posílala   do různých časopisů, ale vracely se z  redakcí nazpět. Každý začátek je těžký,  uvědomila si a  nevzdávala to.  Pokusila se také  napsat román s názvem  Sníh na poušti.
Maminka požádala známého autora, který bydlel v sousedství,  o recenzi a radu. Pochválil  dialogy a doporučil vypustit  veškeré moralizování. „Snaž se, Agatho,  poskytnout svým postavám možnost, aby mluvily samy za sebe, přestaň jim napovídat. A šetři zápletkami!“ 
V šestnácti letech  v doprovodu matky odjela do Paříže studovat hudbu. Byla talentovaná klavíristka a zpěvačka. Ostýchavost i slabší hlas jí bránily vystupovat na veřejnosti.   Zdokonalila si tam však  francouzštinu.
Čas běžel a přihodilo se, že se zasnoubila, ale k sňatku nedošlo.  Manželem se jí pak stal   Archibald Christie, armádní pilot. Svatbu měli v roce 1914.  Po pěti letech se jim narodila dcera Rosalind. 
V období  I. světové války pracovala  v rodném městě jako dobrovolná zdravotní sestra  a lékárenská laborantka v  místní nemocnici pro raněné vojáky. Získala znalosti při práci s jedy a využila je ve své budoucí detektivní tvorbě. 
První  román s názvem Záhada na zámku Styles vydala   v roce 1920 a  představila v něm  soukromého detektiva Hercule Poirota. Vybavila ho šedými buňkami  mozkovými, velice čilými,  parádním   knírem, noblesou a obdivuhodnou inteligencí.  Dopřávala mu  navštěvovat luxusní  restaurace a dvakrát se zamilovat. Odmítal jíst  různě velká vajíčka a nepravidelně tvarovaný chléb. Při vyšetřování vražd musel dbát na systém, logiku  a pořádek. Ve filmové i televizní podobě jej ponejvíce ztvárnil David Suchet. V románu Opona: Poslední případ Hercule Poirota (1975) jej nechala  zemřít. Noviny New York Times otiskly dokonce jeho nekrolog.  Přivedla na  detektivní scénu  i slečnu Jane Marplovou, Tommyho a Pentličku.
Když jí  zemřela matka (1926), kterou velice milovala, prožívala ještě  nečekanou manželskou krizi a nervově se zhroutila.   Počátkem prosince zmizela a byla jedenáct dní nezvěstná. Změnila svůj vzhled  a pod jménem Theresa Neelová se  ubytovala v hotelu Hydro ve městě Harrogate. (Neelová bylo příjmení manželovy milenky). Odmítala o  svých pohnutkách cokoliv veřejnosti sdělovat. Odůvodňovala to pouze náhlým onemocněním amnézií,  přechodnou ztrátou paměti. Snažila se manželství zachovat, avšak bezvýsledně. Po dvou letech se rozvedli.
V té době byla již zavedená autorka, finančně nezávislá. Během pobytu na Kanárských ostrovech s dcerou Rosalindou napsala  převážnou část knihy Záhada Modrého vlaku. Dobře se prodávala, ale nebyla na ni hrdá, jak uvedla ve svém životopisu. 
Vydala se také do Bagdádu a zaujaly ji vykopávky v Uru. Při opětovné návštěvě v roce 1930 se seznámila s architektem a archeologem Maxem Mallowanem, posléze svým druhým manželem,  který byl o čtrnáct let mladší. Velký věkový rozdíl měla údajně okomentovat takto: „Mít za manžela archeologa má jednu obrovskou výhodu. Čím jste starší, tím jste pro něj zajímavější.“ Ale nikdy to neřekla. Novinář-vtipálek pouze tím výrokem osvěžil svůj text.
V období  II. světové války znovu ochotně pracovala jako dobrovolnice ve výdejně léků.
Uvádí se, že za svého života napsala 66 detektivních románů, například  Vražda v Orient-expresu, Vraždy podle abecedy,  Smrt na Nilu,  Vražda Rogera Ackroyda, Schůzka se smrtí a další. Staly se námětem televizních seriálů a filmů. V oblibě měla detektivkuHadí doupě. Nejdéle  hranou divadelní hrou se stala Past na myši. Je stálicí v repertoáru  divadel po celém světě.  Na dotaz,  čemu přičítá tak velký   úspěch, odpověděla: „Štěstí! Přijdou si v ní na své lidé všech věkových skupin i zálib. Vyvolává smích i napětí.“
Na svém spisovatelském kontě  má také čtrnáct  povídkových knih. U šesti romantických příběhů používala pseudonym  Mary Westmacott. Velice čtivý  je  Vlastní životopis. Začala ho psát v roce 1950 a dokončila o patnáct let později. Na závěr uvedla: „Jsem spokojená. Udělala jsem, co jsem chtěla. Buď Bohu dík za dobrý život a všechnu lásku, jíž jsem byla obdařena.“
Nepotrpěla si na přílišnou publicitu,  snažila se být v ústraní. Zpočátku psala své knihy na psacím stroji sama, později zaměstnávala  sekretářku.  
Po celý život nacházela Agatha Christie  potěšení  v hudbě, hrála na klavír  a zpívala si ve svém pokoji  pro radost nebo účinkovala na  domácích oslavách. Také hodně  cestovala. Dalším jejím koníčkem byla již od mládí  matematika. S oblibou kupovala starší domy, nechala je opravit a poté pronajímala či výhodně prodala.  V Londýně jich měla před druhou světovou válkou osm. Stala se majitelkou morrise, auta s dlouhatánským nosem,  jak  je pojmenovala. Ráda v něm jezdila. V životopisu  přiznává, že problém jí dělala gramatika. Nade vše milovala nejrůznější dětské hříčky, básničky či lidové písničky.  Jednu použila jako námět románu Deset malých černoušků, který se stal nejprodávanější detektivkou. Přetvořila ho  rovněž do divadelní i filmové podoby.  Rozhodla se psát pak scénáře sama, neboť k přepracování svých  románů scénáristy měla časté připomínky a výhrady.
Prodalo se  přes dvě miliardy výtisků jejích knih. Patří ke klasikům světového detektivního žánru.
Zemřela 12. ledna 1976 ve svém domě ve Wallingfordu, pochována je v Cholsey.  V příštím roce uplyne 130 let od jejího narození.
Obě dámy si dopisovaly šestnáct let. Lady  Agatha psala dvakrát  ročně a na Vánoce. Paní  Olga na oplátku  častěji. V dopisech se  svěřují, co je nového v  rodinách  i osobním životě.
Zalistujme v některých.  „Je to báječný svět. Rakety létají na Měsíc a k Venuši.... V roce 1911 jsem prvně letěla v aeroplánu a oběma rukama si držela klobouk,“ prozradila na sebe lady Agatha. A vyznala se, že nejvíce jí záleží na pokojném  a šťastném  životě v rodině.  Jako P. S. v dalším připsala: „Dnes jsem na obědě u královny.“  O svých detektivních příbězích se vyjádřila takto:  „Jsou to pokračovatelé starých klasických her, dokládají, jak je zdoláno zlo a vítězí dobro.“
Když byl královnou  lady Agathě udělen titul  Dáma britského impéria, paní Simonová ji v dopise z 1.2. 1971 k tomu pogratulovala a dodala: „Udělala jste tolik pro Vaši zemi. Dozvěděli jsme se od Vás hodně o Anglii, kterou nikdy neuvidíme, o lidské povaze a další věci. Anglie se tak stala v našich myslích ne zemi slavných králů nebo politiků, ale zemi Charlese Dickense, Johna Galsworthyho,  Agathy Christie a Williama Shakespeara.“ A jako dárek na památku  věnovala panenku v českém kroji. 
Do knihy Halloween Party (v českém překladu uváděné pod názvem Viděla jsem vraždu)  vymyslela lady Agatha  postavu inspirovanou českou paní učitelkou, s níž si dopisuje. Pojmenovala ji Olga Seminová a je au pair v anglické rodině. 
U svého vydavatele zařídila, aby vždy  před Vánocemi paní Olze zaslal novou knihu. A také ty, které  ještě od ní nemá.
Když lady Agatha už nemohla sama napsat koncem roku 1975 vánoční přání, udělal to jejím jménem manžel Max Mallowan.  V lednu 1976 zemřela. Paní Simonová se v kondolenci vyjádřila, jak jí  chybí a má  pocit, že nikdy neodešla.  „Jako autorka i jako člověk zůstane  Agatha Christie pro mne jedinečnou osobností. Milovala život a jen málokdo dokázal mít ze života tak náruživé a všestranné potěšení. Z jejích   knih je cítit laskavost a touha po spravedlnosti.“
Sir Max paní Olze odpověděl: „Drahá paní Simonová, děkuji Vám za dlouhý dopis vyjadřující soucit a obdiv k mé milované manželce, která si Vás vážila s neobyčejnou  úctou a něžností, i když jste se s ní nikdy nesetkala. Byla to skutečně úžasná osoba a pro svět bude žít dál prostřednictvím svých knížek.“
V roce 2015 navštívila  dcera paní Simonové  Eva Malá  s Martinem  Douchou a předsedkyní Společnosti Agathy Christie  Janou  Ohnesorg vnuka  lady Agathy, který žije ve Walesu  a spravuje její pozůstalost.  Na jedné archivní složce  s  dokumenty bylo napsáno spisovatelčinou  rukou Ponechat. Jsou v ní všechny dopisy od české učitelky z Husince.  Jako bakalářskou práci na DAMU připravuje Martin Doucha dramatizaci této jejich zajímavé korespondence. 
Jan Vaněček
Autor je českokrumlovský spisovatel.
Převzato se souhlasem autora z literárního almanachu Listy 2/2019.