Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.
Ředitelka Krajské hygienické stanice Kvetoslava Kotrbová: Je důležité zachovat klid a dodržovat pravidla, která jsou nastavena. Jen tak to zvládneme
24. března 2020 / Jan Bohdal
Služby cestovního ruchu budou jednou z nejpostiženějších oblastí, říká VÁCLAV STÁREK
22. března 2020 / Vojtěch Berka
Dokument: KRIZOVÝ PLÁN KRUMLOVÁCI 2020
17. března 2020 / Vojtěch Němec, Václav Velek
Letiště České Budějovice – kouřová clona a kde je zdravý rozum?
07. února 2020 / Dalibor Uhlíř
Logistika se mění před očima, je potřeba se připravit na budoucí trendy!
20. ledna 2020 / Zdeňka Lovčí
Dělá to BUM! a město je na to bezzubé. Anebo ne?
02. prosince 2019 / Martin Střelec
Wintonovo dítě - Příběh židovské dívky
09. listopadu 2019 / Jan Vaněček
Potřebujeme opravdu Management Plán historického centra a podobné další studie?
01. listopadu 2019 / Jiří Čtvrtník
„Peníze tečou proudem do městské kasy.“
31. října 2019 / Zdeněk Duspiva
Otevřený dopis Sdružení cestovního ruchu Český Krumlov
28. října 2019 / Jaroslav Berka
ROZHOVOR: Jiří Muk: Projekt Medialize it je o mezinárodní výměně zkušeností
27. září 2019 / Jiří Muk
Povídání o čističce a fajnym chłopakovi
21. září 2019 / Jan Vaněček
Finanční úřad v Kaplici neskončí
23. srpna 2019 / Pavel Talíř
Dopisové přítelkyně (Pen Friends)
16. července 2019 / Jan Vaněček
Milí Krumlováci, rozmohl se nám tady takový nešvar...
29. května 2019 / Jaroslav Berka
Umělci média potřebují - projekt UNES-CO Kateřiny Šedé a jeho mediální ohlasy
26. dubna 2019 / Zdeněk Duspiva
Jak dál s rozvojovým fondem?
25. února 2019 / Zdeněk Duspiva
Gymnázium v Kaplici má šanci
18. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Připomínky opozičních zastupitelů k materiálu zastupitelstva o koupi ČOV [DOKUMENT]
17. února 2019 / ČK opozice
Podnikat během studia?
09. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Rozpočet města v rozporu s přáním koalice
03. ledna 2019 / Miroslav Máče
Vyjádření českokrumlovské koalice k memorandu opozice ze dne 27. 11. 2018 [DOKUMENT]
03. ledna 2019 / ČK koalice
Co mne napadá? Kultura je péče o duši
14. prosince 2018 / Jan Vaněček
ROZHOVOR: Ředitelka GEU Kaplice Zdeňka Lovčí: Rodinná atmosféra na škole není žádné klišé
12. prosince 2018 / Jan Bohdal
(Také) českokrumlovský spisovatel a lékař Ladislav Ptáček by se letos dožil 110 let
29. listopadu 2018 / Jan Vaněček
Volbami to nekončí. Naopak
10. října 2018 / Jaroslav Berka
Divadlo s nejvyšším stropem
14. září 2018 / Jan Vaněček
Pozoruhodný říční druh: NEOVODÁK
13. září 2018 / Václav Král
Český Krumlov a UNESCO & UNES-CO
07. září 2018 / Jan Vaněček
Stanovisko ke kopírování části programu politických stran před komunálními volbami
07. září 2018 / Petr Šandera
Jak se žilo, žije a hlavně jak se nám občanům bude v Českém Krumlově žít?
16. srpna 2018 / Jiří Čtvrtník
Recept nejen pro Krumlováky: Mám málo peněz – co s tím?
04. června 2018 / Markéta Drdová
K projektu Unes-Co Kateřiny Šedé
12. dubna 2018 / Václav Král
Našemu městu chybí již řadu let vizionář
23. února 2018 / Miroslav Páral
ROZHOVOR: Jak podpořit zaměstnanost pracovníků v Krumlově? Nástroje jsou omezené, uvědomuje si Město Český Krumlov
09. února 2018 / Jan Bohdal
ROZHOVOR: Prakticky nevidím rozdíl v kvalitě výuky v Kaplici v porovnání s tím, jak se předměty učí na vysoké škole, říká ředitel kaplického gymnázia, ekonomické školy a učiliště Ladislav Šolc
26. ledna 2018 / Jan Bohdal
Krumlováci: Chceme vědět, jak se vám ve městě žije
30. prosince 2017 / Jaroslav Berka
Český Krumlov FREE.......
28. prosince 2017 / Zdeněk Duspiva
PŘEČETLI JSME ZA VÁS: Cíl dopravní koncepce města Český Krumlov: Integrace hromadné dopravy
26. prosince 2017 / Jan Bohdal
Můj opojný Český Krumlov
26. prosince 2017 / Václav Král
Wintonovo dítě - Příběh židovské dívky09. listopadu 2019 16:53 / Autor: Jan Vaněček Paní doktorku  Ruth Hálovou znám dvanáct  let. Narodila se (1926)  v Českém Krumlově manželům Adlerovým.  Rád ji občas navštívím v jejím domku v Holubově pod Kletí, kde nyní pobývá,   a se zájmem  vždy naslouchám jejímu zajímavému vyprávění. Třeba o tom, jak jako dítě pociťovala touhu vidět moře. Poprvé ho  spatřila, když v roce 1939 odjížděla v transportu  židovských děti z tehdejšího Československa do Anglie. To jí bylo 13 let. Od té doby viděla už několik moří a oceánů, ale zůstala věrná stromům v lese.  „Dávají mi více klidu a  dodávají i víc energie, než stálý pohyb vln, přílivů a odlivů,“ napsala ve své knize  Jen z boží milosti, v níž čtenáře provádí svým neobyčejným životem. Budu z ní s jejím souhlasem také citovat.
*
Jednou ze vzpomínek z  mládí, kterou má paní Ruth  stále v živé paměti, je slepý žebrák stojící osamoceně  na krumlovském mostu. Tehdy prvně  poznala, jak bolí soucit.
„Uvědomila jsem si, že on nevidí nádheru barev, co mne od malička fascinovaly. Dokonce natolik, že od první třídy podnes má pro mne  každá samohláska i číslice od jedničky do pětky svou barvu.“
*
Největším učitelem byla a stále je   pro ni láska, její různé formy, jež  prožíváme v období dětství,  dospívání, zrání i stárnutí. První osobou, kterou zpočátku a nevědomě milujeme, je matka. Poté, co si začínáme lásku uvědomovat, začínáme se zamilovávat. Ona se  zamilovala také do své učitelky v první třídě německé obecné školy v Českém Krumlově. Zeptal jsem se, proč jako židovka chodila do německé školy, když doma mluvili ponejvíce česky. Bez rozpaků mi to vysvětlila: „Po předčasné  smrti otce se naším poručníkem (mým i starší sestry Evy) stal bratr otce Maxmilián Adler. Byl to člověk moudrý a prozíravý. Předvídal, že antisemitismus časem ještě zesílí. Krumlov bylo tehdy dvojjazyčné město, měl  8500 obyvatel, více než polovina mluvila německy.  Židů zde žila stovka.  Strýček Max tehdy prohlásil, že v německých školách pocítí  obě děvčata antisemitismus víc než v českých. Proto čím dříve si na něj zvyknou, tím pro ně  lépe. Jeho očekávání se naplnilo.“
Život jí plynul ve městě klidně,  měla kamarády  ve škole a mezi židovskými dětmi, s nimž chodila na náboženství a na bohoslužby  do synagogy. Tu  v roce 1909 nechala postavit místní židovská obec za vydatné finanční pomoci rodiny Spirů, vlastnící továrnu na výrobu papíru v nedalekém Větřní. 
V roce 1938 se na Evropu začaly stahovat   válečné mraky. V Českém Krumlově se  na náměstí  pořádaly  nacistické demonstrace. Docházelo k incidentům, při nichž bylo henleinovskými ordnery  zraněno  několik policistů.  Fanatismus Němců  značně  zesílil, když po anexi českého pohraničí  město (přejmenované na Krumau an der Moldau) 20. října 1938 navštívil Adolf Hitler.
Na začátku druhého ročníku gymnázia  ji spolužáci ve třídě pozdravili skandováním hesla „Juden heraus!“ (Židé ven). Žádný učitel nebyl tomu přítomen.  Opakovali to tak dlouho, až Ruth  spolu s dalším židovským žákem opustili oba  třídu. Vzpamatovala se až na náměstí a řekla mu:
´Leo, nejhorší na tom je, že zůstaneme  navždy hloupí, protože  se žádným vzděláním už nemůžeme počítat.´  To mi tenkrát přišlo líto a  cítila  to tak.“
*
Ulicemi města pochodovali mladíci z Hitlerjugend.  Hajlovali,   vyřvávali   ohavná hesla a počínali si vandalsky. Ruth se neodvážila  vycházet ven z domu.   Maminka v té době stále odvážně chodila do práce. Jednoho dne se vrátila domů a řekla,   že se mají se sestrou  sbalit, přestěhují se  do Protivína, jejího rodiště. Nebyli jediní, kteří  Krumlov v obavách  opouštěli a ubytovali se v  protektorátním  vnitrozemí u  svým  příbuzných. Město se stalo německým, náleželo k Říši. 
Posléze se přestěhovali z Protivína  do Prahy  na Žižkov. Ruth  tam začala znovu chodit do měšťanské školy. Patnáctého března 1939 našli žáci  na dveřích školy ceduli, že je zavřená a až do odvolání se vyučování nekoná. 
Nebe bylo toho dne  šedé, smutné, na ulicích ležel sníh, na němž zanedlouho nacistické  tanky a auta nalinkovaly zlověstné černé čáry.
„Nevím, kde a jak se maminka dozvěděla  o kanceláři  Nicholase Wintona ve Voršilské ulici. Tam odvedla mne i sestru do dlouhé fronty, kde jsme pak vyplnily dotazník a dostaly se do seznamu dětí čekajících na emigraci do Velké Británie. Po této registraci následovala ještě další fronta v nedaleké Dittrichově ulici na vystavení cestovního pasu.“
*
Třináctiletá Ruth se stala  jedním z 669 převážně židovských dětí, které  Nicholas Winton (1909 - 2015), londýnský burzovní úředník,  se svými  spolupracovníky zachránili před nacistickými koncentračními tábory.  Vyřídil  potřebné náležitosti a povolení k vycestování do Anglie, vyhledal tam pro ně i náhradní  rodiče, aby se o ně postarali. 
Když jsme se po letech dozvěděli jméno našeho zachránce, přemýšlela jsem  jak poděkovat člověku, který mně i ostatním  daroval život.  V roce 1995 navštívil Český Krumlov. Stále mám v paměti jeho nezapomenutelnou tvář vyjadřující laskavost, hlubokou lidskost a moudrost.“
*
Posledního  červnového dne v roce 1939 stála Ruth na pražském  nádraží mezi  dvěma stovkami  dětí ve věku od  dva a půl  do sedmnácti let, které   tam čekaly na odjezd vlaku. Každý směl mít s sebou pouze jeden kufr. Takové  bylo nařízení  německých úřadů. Všechny obdržely  ceduli s číslem a  s kusem provázku, a  měly ji pověšenou  na krku. Byla to pro ně tabula rasa (nepopsaný list), nevěděli, co je čeká.
Rozloučily se s rodinou  a nastoupily do vlaku. V   kupé s dřevěnými sedadly se  tlačily u  oken,  aby ještě   zamávaly plačícím  rodičům,  příbuzným i kamarádům,  až ty stovky uslzených a smutných tváří   splynuly v jednu masu. Když vlak vyjel, ten obraz se  stával menším a menším, až zcela zmizel z dohledu. Čekala je dvoudenní cesta dlouhá 1 200 kilometrů. Její  sestra  Eva odjela  o měsíc později. Byl to poslední transport. Další už nenásledoval, neboť vypukla válka.
 „Naše mysl mívá tendenci milosrdně zapomínat na nejbolavější okamžiky svého  života.  Nemyslím,  že jsem to tehdy tak prožívala,  byla si vědoma, že ve věku třinácti let jsem jednou ze starších pasažérek  ve vlaku a musím převzít svůj díl odpovědnosti za mladší děti. Němci povolili doprovod pouze dvou dospělých žen, které se měly o všechny postarat.  
Pamatuji, že v našem kupé bylo batole  a jeho maminka nám před odjezdem podala láhev s mlékem, kterou jsem postavila pod lavici. Když se vlak dal do pohybu, láhev se převrhla a mléko vylilo. Po zbytek cesty  jsme  malého kloučka   krmily čokoládou, kterou měl každý  s sebou.“
*
Vlak jel přes Drážďany a Magdeburg do Holandska k lodi kotvící ve městě  Hook van Holand, které je  nyní součástí Rotterdamu. Ráno se děti probudily v Harrrwich nedaleko Doveru a všem  podali  na palubě  horké kakao  a sendvič z bílého chleba.
Jejich první jitro v Anglii bylo mlhavé a ponuré.  Poté je  převezli vlakem do Londýna  na nádraží  v Liverpool Street.    Seděly tam  v zelenkavě vymalované hale na svých kufrech  a s vědomím, že mají  na krku pověšené  papírové štítky s číslem, čekaly,  až si je  pěstouni vyzvednou.
Před odjezdem z domova dostala Ruth od svých budoucích náhradních rodičů  dopis, takže věděla, že jede k manželům Jonesovým, kteří mají trafiku  v Shirley,  na periférii Birminghamu.
Ale ti   pro ni nemohli přijet. Také další dvě děti si nikdo nevyzvedl. K těmto třem trosečníkům  přistoupil pan Winton a pravil:  „Pojďte, mládeži, já vás teď dovedu k vlaku a v Birminghamu si vás z něj vyzvednou.“  A požádal průvodčího, aby je  tam vysadil.
„1. července 1939  mi započal  nový život ve Velké Británii a  trval šest roků.  Už mnoho let po válce se mne tito první váleční rodiče, kteří pak žili v  Edinburghu, zeptali, čemu jsem se tehdy nejobtížněji přizpůsobovala. Odpověděla jsem bez váhání a  po pravdě: ´V prvé řadě, tomu,  že v Anglii se klade větší důraz na formu než na obsah. A že jsem se velmi těžko učila říkat jejich všeobecně používaní slovo „Sorry“ (Lituji), i když jsem zrovna žádnou lítost necítila. Do třetice jsem přiznala, že fráze „That is not done“ (To se prostě nedělá) mě rozčilovala.´ Mohu ale dodat, že při svých pozdějších návštěvách Velké Británie jsem zjistila, že mnohé z těchto tradic už  vymizely.“ 
*
Dnes stojí na Liverpoolském nádraží v Londýně  bronzová socha malé holčičky. Modelem  byla  sochaři vnučka jednoho z židovských dětí, které do Anglie v roce 1939 v transportu  přicestovaly. Na pražském hlavním nádraží se nachází  socha pana Wintona, jak drží v náručí malé židovské dítě.
„Manželé Jonesovi se všemožně snažili, abych byla u nich šťastná.  Poprvé v životě jsem dostávala tolik zmrzliny, kolik jsem si přála. První den jela se mnou do školy tetička, tak  si paní  Jonesová přála, abych ji oslovovala. Ve škole mne přijali velmi přátelsky a cítila jsem  se  mezi děvčaty stejného věku  dobře navzdory jazykové nedostatečnosti a velkým  potížím při přepočítávaní anglických peněz, vah a měr bez pomoci tužky a papíru.“
*
Jejím prvním učitelem angličtiny se stal řeznický pomocník ze sousedního obchodu.  Byl stejně starý jako ona. Před odjezdem do Anglie navštěvovala  Ruth v Praze soukromou výuku angličtiny, ale bylo toho málo, aby to stačilo. Nezbývalo než zabrat.  Zvládla  angličtinu do roka.
Když dosáhla věku 14 let a tím  skončila školní docházku, manželé Jonesovi plánovali  otevřít pro ni  jeden z pěti krámků, který se uvolnil vedle jejich  trafiky. Měla tam prodávat  vlnu, bavlnky a hedvábí. A učit lidi plést, háčkovat a vyšívat. To všechno  uměla z domova od své babičky,  a díky tomu nikdy v životě nepoznala nudu. 
„Představa, že bych měla od svých čtrnácti let  sedět  jen za pultem,  mě  děsila. Ale nedošlo k tomu. Emigrantské děti občas navštěvovala  v rodinách slečna Evelyn Sturge a zjišťovala, zda je vše v pořádku. Přišla i k  Jonesům, pozeptat se, jak se mi vede. Pak se odebrala do školy a zase odjela, aniž by mi něco dalšího řekla.  Po několika dnech došla  zpráva, že se budu stěhovat do Rugby. Přijede jedna dáma a odveze mě.“
*
S tou dámou  pak  navštívily výroční shromáždění Společnosti přátel (Quakers), kde byla Ruth představena bělovlasému pánovi s laskavou kulatou tváří. Pohladil ji po vlasech. Až po mnohých letech, když už byl tento sympatický gentleman  po smrti, jí slečna Evelyn  prozradila, že to byl ten, kdo ji velkoryse zaplatil středoškolské vzdělání v elitní Rugby High School. A nepřál si, aby se to   dozvěděla, pokud  on ještě žije.
 „V Rugby jsem bydlela v útulném domě Cleaverů a byla tam velmi šťastná. Jednoho  dne  se otevřely dveře do kuchyně  a vešla osoba zahalená  do žluté pláštěnky. Vysoukal se z ní   můj příští pěstoun, budoucí náhradní  tatínek po dobu války a celoživotní věrný přítel Jack Boag.“
*
Boagovi bydleli v  krásném bungalovu  na konci Rugby s vyhlídkou připomínající známý van Goghův obraz  letní krajiny  s loukami a poli zralého obilí. Ruth obývala pokojík v podkroví,  kde  pletla ze škrábané  khaki vlny šály, rukavice a ponožky  pro vojáky.  Pan Jack Boag  byl členem hasičského sboru. Kdykoliv sirény ohlásily nálet, zejména v době bombardování blízkého Coventry, vzal helmu a baterku a spěchal do služby. Německé bombardéry  jim  v noci  létaly nad  hlavou.
S ni  tam krátce bydlela i její starší sestra Eva, která přijela do Anglie s posledním transportem. Byla přijata do ošetřovatelské školy. V době  nejhorších náletů  vypomáhala  při ošetřování raněných v místní nemocnici.
Za války nikdo v Británii netrpěl hlady, ale mnoho potravin bylo na příděl, třeba maso,  slanina a pravděpodobně i vejce  a mléko. Másla bylo málo,  lidé si ho míchali s margarinem.  O cukru  koloval vtip, že se hostitelka ptá hosta, kolikrát si přeje kostku cukru namočit do čaje.
Každý občan  pěstoval na své zahrádce nebo pronajatém kousku půdy zeleninu a brambory. V kantýnách byly vyvěšeny slogany, které se podle potřeby měnily. Například tam stálo (v překladu): „Občané milý, zdalipak to víš, že své vlasti posloužíš, když místo chleba  brambor sníš!“
Začala jsem  znovu bydlet v rodině Cleaverů a studovala na dvouleté střední škole v Rugby a zakončila ji státní zkouškou Oxford School Certificate.  Pak jsem chtěla někde pracovat, abych  nezatěžovala jejich rodinný rozpočet. Místo se našlo ve filiálce  velkodrogerie  v oddělení kosmetiky. Paní vedoucí měla klientelu z řad vyšších společenských vrstev a známých. Brzy  jsem pochopila, že nedostatkové zboží se pro její vyvolence přechovává v několika spodních šuplících. Tyhle  zásuvky jsem směla jen oprašovat, ale nic z nich prodávat. 
Zpočátku jsem to dodržovala. Jednou přišla do obchodu moc milá Angličanka a v slzách mi vyprávěla, jak právě obdržela zprávu, že její manžel padl v bitvě  u Dunkerku. Nedávno měli svatbu. Pracovala v továrně na výrobu zbraní a potřebovala vhodný  krém na do krve rozpraskané ruce. Otevřela jsem zakázaný  spodní šuplík a prodala jí několik tub. Když  šéfová zjistila, že nějaké podpultové zboží chybí, byla jsem vyslýchána. A pak mi řekla, že pokud se to bude opakovat, požádá ředitele, aby mne propustil. 
S panem Cleaverem  jsem navštívila  druhého dne  ředitele, který se mě  zdvořile zeptal, co si přeji. Požádala jsem ho o přeložení na jiné oddělení, kde bych  mohla prodávat  veškeré zboží všem zákazníkům bez rozdílu.  Vyhověl mi.  A navíc  poskytl i příležitost  zapsat se na večerní studium  biologie, fyziky a chemie  na místní polytechnice.“
*
Přestože existoval  zákaz zaměstnávat osoby nemající anglickou státní příslušnost ve státní službě, tak zvané Aliens, přijali  ji v den  jejích  17.  narozenin  v londýnské nemocnici  na místo laboranty-žákyně. Byla v ní vyhrazena oddělení pro české raněné vojáky a letce. Pracoval tady i český zdravotnický personál.
„Odbočím trochu zpět. Mám totiž v této souvislosti  zážitek, jenž  se stal pro  mne osudovým.  Ještě v Rugby jsem náhodně  vstoupila do knihovny a namátkou v polici sáhla po knize. Byl to životopis Louise Pasteura. Se zájmem jsem si  ho  přečetla. Nadchl mne. Rázem jsem si usmyslela, že chci být v budoucnu mikrobiologem jako on  a pracovat v laboratoři.“
*
Od vstřícného šéfa  nemocniční laboratoře se Ruth dozvěděla, že ve Walesu   byla  zřízena Československá státní škola  (internátní) v městečku Llanwrtyd Wells, kde místní hotel u jezera k tomu účelu adaptovali. Byla  to možnost udělat  si tam českou maturitu, kterou může  potřebovat po návratu domů. To ji zaujalo.  Psal se rok 1943. 
Ve škole studovalo 160 českých a slovenských žáků.  Ruth   byla dokonce zvolena za předsedkyni dívčího internátu.  Nejen profesorský sbor, ale i studenti tvořili pestrou směsici.  Jednalo se o děti z dětských transportů, letců a vojáků, kteří sloužili  v britské armádě,  jakož i  o chlapce a dívky  úředníků československé exilové vlády. 
„Byli jsme jednotní a měli spolu blízký vztah, ten v sobě cítíme a trvá dodnes, i když nás osud rozvál do všech koutů světa. Na jaře roku 1945 naše třída  odmaturovala  spolu s řadou českých a slovenských pilotů z 311. a 312. perutě britského královského letectva (RAF). Ti studovali externě při své náročné aktivní službě. Přijeli do naší školy složit zkoušky.“
*
Čas posunul  její vzpomínky a zajímavé vyprávění.  Na závěr jsem si dovolil  dotaz: „Můžete mi, prosím, paní Ruth,  jmenovat nejšťastnější den života?“
Určitě, každý z nás takový prožil,  já hned tři.  Toho  květnového dne  roku 1945 jsem ve  škole obdržela korespondenční lístek  psaný tužkou a ofrankovaný  natištěnou českou známkou s podobiznou prezidenta Beneše.  Byl od známého naší rodiny, který se jako voják po válce vrátil do vlasti.  Hned po Dni vítězství  se setkal v židovském ghettu v Terezíně s mou maminkou. Má nejsilnější naděje se splnila a nejhoroucnější  modlitba  byla vyslyšena. Ona žije, sláva – žije! 
Dalších několik týdnů, které nás dělily  od naší repatriace 25. srpna 1945 a následného setkání s matkou na nástupišti nádraží v Ústí nad Labem, jsem prožívala v radostném transu, jako bych se vznášela v růžovém oparu. Vletěla jsem jí pak s láskou a dojetím po šesti letech odloučení do náruče a objala ji.“  
*
Po návratu do vlasti se paní Ruth zapsala ke studiu přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, které úspěšně dokončila. Pracovala poté v mikrobiologických laboratořích jako doktorka přírodních věd. Splnilo se jí přání stát se mikrobioložkou, jež se zrodilo, když si přečetla Pasteurův životopis. „Ještě něco musím dodat. V Anglii jsem si velice oblíbila swingovou hudbu. Vím, že vy ji máte taky rád.  Koncertoval tam také vynikající orchestr Glenna Millera. Říkalo se, že swing v těch těžkých a smutných dobách pomohl vyhrát válku.“
Na závěr  jsme se zaposlouchali  do Millerovy nádherné skladby Moonlight Serenade (Měsíční serenáda). 
Jan Vaněček
Autor je českokrumlovský spisovatel.
Foto: Ruth Hálová se sirem  Nicholasem Wintonem, který v roce 1995 navštívil Český Krumlov