Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.
Bílá paní krumlovská
07. srpna 2021 / Jan Vaněček
První český (krumlovský) Národní výbor
24. července 2021 / Jan Vaněček
Parkování na Plešivci a špatný stav povrchů na tomto krumlovském sídlišti řeší město operativně dle požadavků, potřeb a kapacity. „V současné době zde nic nového neplánujeme,“ říká tisková mluvčí Petra Nestávalová
05. července 2021 / Jan Bohdal
Nejen o Šibeničním vrchu
02. července 2021 / Jan Vaněček
Poznámka k využití bývalých krumlovských kasáren
14. června 2021 / František Mikeš
Významné kulatiny režisérky Inge Švandové
24. května 2021 / Jan Vaněček
Blue Moon
08. března 2021 / Jan Vaněček
Ústavní soud a volby
05. února 2021 / František Mikeš
Poučení z případu Florián
21. ledna 2021 / Jan Bohdal
Pochybnosti nad investicí do čističky?
15. ledna 2021 / František Mikeš
Průtahy s kauzou Čapí hnízdo
11. ledna 2021 / František Mikeš
V krizi se projeví síla a efektivnost státu při eliminaci krizových jevů
06. ledna 2021 / František Mikeš
Hraniční pásmo
21. prosince 2020 / Jan Vaněček
Migrace a volby
13. listopadu 2020 / František Mikeš
Koupit nebo nekoupit ČOV a „Obchvatný kanál“?
20. června 2020 / Antonín Princ
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Budoucnost ve světě ojedinělé open air divadelní scény v Českém Krumlově
08. června 2020 / František Mikeš
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Quo vadis, otáčko?
08. června 2020 / Jan Vaněček
Povídka z knihy Veselosti z krumlovského Česka: Děda Šeda
31. května 2020 / Jan Vaněček
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Reakce na vystoupení místostarosty Martina Háka v ČT k připravované opravě otáčivého hlediště
31. května 2020 / František Mikeš
K tématu nákupu čistírny odpadních vod
24. května 2020 / František Mikeš
Jak dál rozvíjet majetek města?
18. května 2020 / František Mikeš
Vzpomínka na Františka a Dagmar Vaněčkovy
14. května 2020 / Jan Vaněček
Ředitelka Krajské hygienické stanice Kvetoslava Kotrbová: Je důležité zachovat klid a dodržovat pravidla, která jsou nastavena. Jen tak to zvládneme
24. března 2020 / Jan Bohdal
Služby cestovního ruchu budou jednou z nejpostiženějších oblastí, říká VÁCLAV STÁREK
22. března 2020 / Vojtěch Berka
Dokument: KRIZOVÝ PLÁN KRUMLOVÁCI 2020
17. března 2020 / Vojtěch Němec, Václav Velek
Letiště České Budějovice – kouřová clona a kde je zdravý rozum?
07. února 2020 / Dalibor Uhlíř
Logistika se mění před očima, je potřeba se připravit na budoucí trendy!
20. ledna 2020 / Zdeňka Lovčí
Dělá to BUM! a město je na to bezzubé. Anebo ne?
02. prosince 2019 / Martin Střelec
Wintonovo dítě - Příběh židovské dívky
09. listopadu 2019 / Jan Vaněček
Potřebujeme opravdu Management Plán historického centra a podobné další studie?
01. listopadu 2019 / Jiří Čtvrtník
„Peníze tečou proudem do městské kasy.“
31. října 2019 / Zdeněk Duspiva
Otevřený dopis Sdružení cestovního ruchu Český Krumlov
28. října 2019 / Jaroslav Berka
ROZHOVOR: Jiří Muk: Projekt Medialize it je o mezinárodní výměně zkušeností
27. září 2019 / Jiří Muk
Povídání o čističce a fajnym chłopakovi
21. září 2019 / Jan Vaněček
Finanční úřad v Kaplici neskončí
23. srpna 2019 / Pavel Talíř
Dopisové přítelkyně (Pen Friends)
16. července 2019 / Jan Vaněček
Milí Krumlováci, rozmohl se nám tady takový nešvar...
29. května 2019 / Jaroslav Berka
Umělci média potřebují - projekt UNES-CO Kateřiny Šedé a jeho mediální ohlasy
26. dubna 2019 / Zdeněk Duspiva
Jak dál s rozvojovým fondem?
25. února 2019 / Zdeněk Duspiva
Gymnázium v Kaplici má šanci
18. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Připomínky opozičních zastupitelů k materiálu zastupitelstva o koupi ČOV [DOKUMENT]
17. února 2019 / ČK opozice
Podnikat během studia?
09. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Rozpočet města v rozporu s přáním koalice
03. ledna 2019 / Miroslav Máče
Vyjádření českokrumlovské koalice k memorandu opozice ze dne 27. 11. 2018 [DOKUMENT]
03. ledna 2019 / ČK koalice
Co mne napadá? Kultura je péče o duši
14. prosince 2018 / Jan Vaněček
ROZHOVOR: Ředitelka GEU Kaplice Zdeňka Lovčí: Rodinná atmosféra na škole není žádné klišé
12. prosince 2018 / Jan Bohdal
(Také) českokrumlovský spisovatel a lékař Ladislav Ptáček by se letos dožil 110 let
29. listopadu 2018 / Jan Vaněček
Volbami to nekončí. Naopak
10. října 2018 / Jaroslav Berka
Divadlo s nejvyšším stropem
14. září 2018 / Jan Vaněček
Pozoruhodný říční druh: NEOVODÁK
13. září 2018 / Václav Král
Český Krumlov a UNESCO & UNES-CO
07. září 2018 / Jan Vaněček
Stanovisko ke kopírování části programu politických stran před komunálními volbami
07. září 2018 / Petr Šandera
Jak se žilo, žije a hlavně jak se nám občanům bude v Českém Krumlově žít?
16. srpna 2018 / Jiří Čtvrtník
Recept nejen pro Krumlováky: Mám málo peněz – co s tím?
04. června 2018 / Markéta Drdová
K projektu Unes-Co Kateřiny Šedé
12. dubna 2018 / Václav Král
Našemu městu chybí již řadu let vizionář
23. února 2018 / Miroslav Páral
ROZHOVOR: Jak podpořit zaměstnanost pracovníků v Krumlově? Nástroje jsou omezené, uvědomuje si Město Český Krumlov
09. února 2018 / Jan Bohdal
ROZHOVOR: Prakticky nevidím rozdíl v kvalitě výuky v Kaplici v porovnání s tím, jak se předměty učí na vysoké škole, říká ředitel kaplického gymnázia, ekonomické školy a učiliště Ladislav Šolc
26. ledna 2018 / Jan Bohdal
Krumlováci: Chceme vědět, jak se vám ve městě žije
30. prosince 2017 / Jaroslav Berka
Český Krumlov FREE.......
28. prosince 2017 / Zdeněk Duspiva
PŘEČETLI JSME ZA VÁS: Cíl dopravní koncepce města Český Krumlov: Integrace hromadné dopravy
26. prosince 2017 / Jan Bohdal
Můj opojný Český Krumlov
26. prosince 2017 / Václav Král
Blue Moon08. března 2021 10:38 / Autor: Jan Vaněček

(Májová swingová romance)
Jan Vaněček
*
Prolog
Krumlovský spisovatel a rodák   Jan Vaněček napsal povídku o konci druhé světové války v Českém Krumlově s názvem Blue Moon (Modrý měsíc). Je to známá swingová skladba z roku 1934. Jejími autory jsou Richard Rodgers (hudba) a Lorenz Hart (slova).   A co je inspirovalo? Možná  to,  že se tak pojmenovává druhý úplněk v  kalendářním měsíci, což se nestává často a málo se o tom i ví.  
*
Kukačka vykoukla z kuchyňských hodin, pětkrát zakukala naplno, šesté kuku ale odflákla a rychle zase zalezla. Dvířka za sebou nezavřela.
„Potvora líná, štve mě,  že dneska zrovna  takhle blbne,“ komentoval to se vší vervou  Karel, když si   navlékal kalhoty. „Já jí protáhnu perka, až se vrátím. Ta bude koukat. Jestli si myslí, děvenka, že bude takhle oslavovat konec války, tak to se mejlí!“
„Zklidni se, raději mi pověz, kam se  teď chystáš, před chvíli jsi přišel a hned zase odcházíš. Ještě se ti něco stane, může se někde střílet, jsou slyšet děla, brzy bude večer, zůstaň doma!“ napomenula Karla rázně matka a dala najevo, aby to vzal vážně. „Kolem  silnice u Chvalšinského potoka se prý utábořila spousta Němců. Utíkají z vnitrozemí před Rusy. Bojí se jich. Bůhví, co se tu může semlít, mám o tebe strach, jsi můj jediný syn, nikoho jiného nemám, nikam, prosím tě, nechoď,“ dodala s obavou v hlasu.
„Ale mami, neboj. Do Krumlova mají dorazit  Američani, jsem na ně zvědavej. Ještě nikdy jsem neviděl živýho černocha, možná mezi nimi nějakej bude. Tak to jdu okouknout na náměstí, co se tam děje.“ A začal si nazouvat boty.
„Sousedka ale říkala, že sem přijedou Rusové.“
„To není pravda, matinko. Byla přece stanovena demarkační linie a Krumlov spadá do americké zóny. K nám přijedou amíci, to si piš. Na gymplu si o tom kluci povídali. Takže ahoj, už musím jít, bude tam možná i někdo z kapely. Mluvili jsme o tom na zkoušce, že se na městským rynku sejdeme, až to osvobození vypukne. U toho my swingaři nesmíme chybět! Opatruj se.“
„Ty taky. Ale počkej ještě, Karle! Taky říkala, že se mají vyvěšovat bílý vlajky, tak jsem připravila tohle prostěradlo, nebo by byl  lepší bílej ubrus...“
„Bílá prostěradla a ubrusy ať laskavě vyvěšujou místo hakenkrajců Němci, těch je plnej Krumlov. Tak ať se snaží.  Jsme přece Češi, jen hrstka nás tady za války zůstala; před nikým nemusíme kapitulovat. My tuhle pitomou válku nezpunktovali, ani neprohráli.  Tak se, prosím, podle toho chovej a nešaškuj s prostěradlem! A vůbec, promiň. máti,  mám  fofr.
Podívala se na něj přísně a dala ruce v bok, jak mívala ve zvyku: „No, no! Seš najednou nějak moc chytrej. Zapni si radši pořádně příklopec, ať se těm Američanům líbíš a neděláš Čechům ostudu,“ poradila mu na rozloučenou a šla natáhnout kukačku, aby jí nedošel dech úplně jako Němcům v týhle válce.
*
Karel vyběhl z domu na ulici a rozhlédl se. Řezník od naproti právě narychlo vyndával z výkladu bustu Hitlera a jeho žena tam postavila místo ní vepřovou hlavu. „Tak to bude lepší, Róza,“ pravil na to spokojeně řezník krumlovskou němčinou a porovnal hlavě uši. Na sklo  výkladu ještě přišpendlili nápis: Welcome USA. Na domech už visely bílé vlajky, prostěradla, ubrusy, bílé povlaky na peřiny a polštáře. Ulice města  zbělaly.  Na náměstí, kam právě vcházel, bylo skoro pusto a prázdno. Jen pár zvědavců se tam dostavilo. Zahlédl Evu, procházela kolem kašny rychlým krokem a nevšímala si ničeho. Měla naspěch. Nesla si v podpaží desky s notami. Asi byla na hodině klavíru, napadlo ho a chtěl se za ní rozběhnout. Vtom se ale ozval známý signál: začátek skladby Blue Moon,  znělka jejich swingové kapely. Karel se hned otočil a uviděl Seppa. Byl opřený o sloup v podloubí a pohvizdoval si vesele dál. Hrál v kapele na saxofon.
Po tátovi byl Sepp Němec, po matce Čech. Uměl  dobře i česky  a děda ho naučil anglicky.  Karel se s ním znal od malička, byl tak trochu  šprýmař. Nedávno prohlásil ve třídě, že Hitler by mohl tuhle válku vyhrát už jen jedině, kdyby si fofrem nechal narůst většího kníra, než má Stalin.

„Už jedou!“ vykřikl kdosi a způsobil tím rozruch. Sotva vozidla zastavila, vystoupili z džípu tři američtí důstojníci  a odebrali se na radnici. U podloubí, kousek od Seppa, stál německý strážník s manželkou. Když Američané procházeli kolem nich, postavil se do pozoru a předpisově zasalutoval. Důstojníci pozdrav opětovali, jeden z nich se dokonce zastavil a věnoval strážníkově paní čokoládu. Uklonila se a uctivě poděkovala. Sotva však odešli, hodila čokoládu na zem a vzteky ji rozšlapala.
„Ta je ale parádně blbá,“ pravil na to Sepp. „Víš co, pojď radši pokecat s tím černochem, co sedí na tanku a kouří.“ A vydal se nebojácně k němu. Karel váhal, pohledem hledal Evu. Nikde ji ale nezahlédl. Šel pak  taky k tanku.
„Hello, friend! How are you?“ zdravil zrovna Sepp černocha a dal se s ním do řeči. Byl  to sympaťák a radoval se, že je konec války a brzy se už vrátí zpátky domů ke svý mámě do Texasu. 
„Jsou tu prý jenom na skok, formálně převzít správu města a hned zase odfrčí. Teprve zítra sem přijede jejich vojenský oddíl, který zde zůstane,“ dozvěděl se od něj a přeložil to Karlovi.   Potom se černoch zeptal, kde se tady hraje džez.
„Just here, please,“ reagoval Sepp a na důkaz vyndal z kapsy malou foukací harmoniku a začal swingovat Blue Moon. Karel k tomu rytmicky tleskal. Černochovi se to zalíbilo, zahodil cigaretu, vyplivl žvýkačku a začal zpívat tuhle známou Rodgersovu melodii.
Blue Moon
(Modrý měsíc)
You saw me standing alone
(Viděla jsi mne stojícího samotného)
Without a dream in my heart
(bez snu ve svém  srdci)
Without a love on my own....
(bez své vlastní lásky .....)

*
„Mohl bych, prosím, mluvit s Evou?“
„Slečna není ještě doma, je na večerní procházce se psem,“ dozvěděl se Karel od služky, když zazvonil u branky vilky, kde Eva bydlela. Byla Němka, výborná klavíristka. Rád poslouchal, když hrála Beethovenovu skladbu Pro Elišku. Jednou přišla na zkoušku jejich kapely, sedla ke klavíru a zahrála parádně Ježkův Buggati step. Všichni z toho byli paf, že i swing má ve svém repertoáru. Otec, důstojník wehrmachtu, nedávno zahynul na frontě. Zůstala ve vile jen s matkou a babičkou. Karel se posadil na zídku plotu a zahleděl  na oblohu plnou hvězd, jimž vévodil Měsíc.
Bylo pondělí, nastala noc ze sedmého na osmého května 1945. Májový větřík hladí květy stromů a několik včel ještě pilně pracuje v přesčase. Večer jako každý jiný, přesto však zvláštní. První po sedmi letech zase mírový. Symboly jara doplnily znovu i symboly lidskosti. Všechno je v tu chvíli jiné, krásnější a radostnější.
Na konci ulice se pojednou ozval štěkot psa. Karel ho poznává, seskočí  ze zídky a schválně se schová  za roh kamenného sloupku. Jakmile Ben přiběhl, ukáže  se mu a pohladí  ho. Chvíli se spolu škádlí. Když přišla Eva, oba se zklidni.
„Jsem ráda, že tě vidím, Karle. Měla jsem strach, co je s tebou?“
„Zahlédl jsem tě na náměstí, ale nějak ses rychle ztratila. Bylo mi po tobě smutno, tak jsem tady...“  
Bere ji ji za ruku a pohlédne do očí. Stiskne mu ji, vzápětí uvolní,  odemyká branku a pouští Bena  do zahrady.
„Musím ti říci něco velice důležitého, Karle.“
„Napřed ale pusu, Evičko, prosím, moc prosím,“ žadoní  a nastaví jako pokaždé ústa a zavírá oči.
Usměje  se a pohladí ho. Pak rázem zesmutní: „Budeme se stěhovat pryč. Matka tady nechce zůstat. Jsme Němky, bojí se, co s námi bude po válce. Má bratra v Salcburku, tam se zatím usídlíme. Na zítra objednala auto, všechno už máme přichystané, dopoledne odjíždíme.“
Znovu ji bere za ruku. „Ale proč, proč byste tady nemohly zůstat... Teď, když je konečně mír?“
Eva sklopí  hlavu, pak pohlédne  k obloze.
„Evičko, hodně tě miluji, moc a moc...“
Nastalo ticho, takové, které umí stvořit jen milenci.
„Já tebe taky mám ráda, Karle,“ vrací  se Eva pohledem k němu a pokračuje.
„Víš, velmi  bych si přála zůstat tady a být s tebou, věř mi, ale nejde to. Promiň mi to; chápu matku a podřídím se. Je to má povinnost. Jsem její dcera. Ty bys svou matku určitě taky jako její syn neopustil... A mám k tobě velkou prosbu. Splníš mi ji?“
Na chvíli se Karel zamyslí, políbí  ji na čelo, pak beze slov pokývá hlavou.
„Díky. Seš hodnej a mám tě za to ještě víc ráda... Prosím, nechoď sem zítra, až budeme odjíždět. Moc tě o to prosím... Víš, udělal bys mi to ještě těžší, než to je. A sobě možná taky. Přeji ti, abys dobře odmaturoval i to, abyste mohli hrát s kapelou v kavárně swing, jak sis vždycky přál. Ne někde jen potají jako dosud za okupace.“ Zahledí se na ni s  pocitem síly lásky provázený smutkem.
„Určitě se spolu shledáme, Karlíku. Zdálo se mi o tom, a proto věřím, že se tak stane. Ty tomu taky věř...  Budu na tebe vzpomínat, můj milovaný, a přivolám si tě...“ Pak se k němu přitulila. V protějším domě pootevřeli okno, rozsvítili lustr a zapnuli rádio. Hráli v něm právě Blue Moon.
*
Epilog
Na náměstí do  Krumlova, v němž žilo v té době z velké většiny německé obyvatelstvo, přijel v pondělí  7. května 1945 v půl osmé večer džíp se třemi americkými důstojníky a střední tank s osádkou šesti mužů, z nichž dva byli černoši. Ve městě byly vyvěšovány bílé prapory. Důstojníci se odebrali na radnici, kde dlouho jednali s německým  starostou dr. Schönbaurem. Následujícího dne Američané město obsadili. Krumlovští Němci vyměnili bílé kapitulační vlajky za americké. Prvním velitelem americké posádky byl kapitán J. H. Doherty, posléze ho nahradil plukovník Roy Hagerty. K odchodu Američanů z města  došlo po slavnostní vojenské přehlídce na náměstí 25. listopadu 1945. Plukovníku Hagertymu bylo uděleno čestné občanství. Koncem roku 1945 měl Český Krumlov, tak už se jmenoval,  čtyři tisíce obyvatel.
Ilustrační kresba Marcela Drhovská, studentka SUPŠ  sv. Anežky