Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.
Bílá paní krumlovská
07. srpna 2021 / Jan Vaněček
První český (krumlovský) Národní výbor
24. července 2021 / Jan Vaněček
Parkování na Plešivci a špatný stav povrchů na tomto krumlovském sídlišti řeší město operativně dle požadavků, potřeb a kapacity. „V současné době zde nic nového neplánujeme,“ říká tisková mluvčí Petra Nestávalová
05. července 2021 / Jan Bohdal
Nejen o Šibeničním vrchu
02. července 2021 / Jan Vaněček
Poznámka k využití bývalých krumlovských kasáren
14. června 2021 / František Mikeš
Významné kulatiny režisérky Inge Švandové
24. května 2021 / Jan Vaněček
Blue Moon
08. března 2021 / Jan Vaněček
Ústavní soud a volby
05. února 2021 / František Mikeš
Poučení z případu Florián
21. ledna 2021 / Jan Bohdal
Pochybnosti nad investicí do čističky?
15. ledna 2021 / František Mikeš
Průtahy s kauzou Čapí hnízdo
11. ledna 2021 / František Mikeš
V krizi se projeví síla a efektivnost státu při eliminaci krizových jevů
06. ledna 2021 / František Mikeš
Hraniční pásmo
21. prosince 2020 / Jan Vaněček
Migrace a volby
13. listopadu 2020 / František Mikeš
Koupit nebo nekoupit ČOV a „Obchvatný kanál“?
20. června 2020 / Antonín Princ
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Budoucnost ve světě ojedinělé open air divadelní scény v Českém Krumlově
08. června 2020 / František Mikeš
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Quo vadis, otáčko?
08. června 2020 / Jan Vaněček
Povídka z knihy Veselosti z krumlovského Česka: Děda Šeda
31. května 2020 / Jan Vaněček
OTÁČIVÉ HLEDIŠTĚ: Reakce na vystoupení místostarosty Martina Háka v ČT k připravované opravě otáčivého hlediště
31. května 2020 / František Mikeš
K tématu nákupu čistírny odpadních vod
24. května 2020 / František Mikeš
Jak dál rozvíjet majetek města?
18. května 2020 / František Mikeš
Vzpomínka na Františka a Dagmar Vaněčkovy
14. května 2020 / Jan Vaněček
Ředitelka Krajské hygienické stanice Kvetoslava Kotrbová: Je důležité zachovat klid a dodržovat pravidla, která jsou nastavena. Jen tak to zvládneme
24. března 2020 / Jan Bohdal
Služby cestovního ruchu budou jednou z nejpostiženějších oblastí, říká VÁCLAV STÁREK
22. března 2020 / Vojtěch Berka
Dokument: KRIZOVÝ PLÁN KRUMLOVÁCI 2020
17. března 2020 / Vojtěch Němec, Václav Velek
Letiště České Budějovice – kouřová clona a kde je zdravý rozum?
07. února 2020 / Dalibor Uhlíř
Logistika se mění před očima, je potřeba se připravit na budoucí trendy!
20. ledna 2020 / Zdeňka Lovčí
Dělá to BUM! a město je na to bezzubé. Anebo ne?
02. prosince 2019 / Martin Střelec
Wintonovo dítě - Příběh židovské dívky
09. listopadu 2019 / Jan Vaněček
Potřebujeme opravdu Management Plán historického centra a podobné další studie?
01. listopadu 2019 / Jiří Čtvrtník
„Peníze tečou proudem do městské kasy.“
31. října 2019 / Zdeněk Duspiva
Otevřený dopis Sdružení cestovního ruchu Český Krumlov
28. října 2019 / Jaroslav Berka
ROZHOVOR: Jiří Muk: Projekt Medialize it je o mezinárodní výměně zkušeností
27. září 2019 / Jiří Muk
Povídání o čističce a fajnym chłopakovi
21. září 2019 / Jan Vaněček
Finanční úřad v Kaplici neskončí
23. srpna 2019 / Pavel Talíř
Dopisové přítelkyně (Pen Friends)
16. července 2019 / Jan Vaněček
Milí Krumlováci, rozmohl se nám tady takový nešvar...
29. května 2019 / Jaroslav Berka
Umělci média potřebují - projekt UNES-CO Kateřiny Šedé a jeho mediální ohlasy
26. dubna 2019 / Zdeněk Duspiva
Jak dál s rozvojovým fondem?
25. února 2019 / Zdeněk Duspiva
Gymnázium v Kaplici má šanci
18. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Připomínky opozičních zastupitelů k materiálu zastupitelstva o koupi ČOV [DOKUMENT]
17. února 2019 / ČK opozice
Podnikat během studia?
09. února 2019 / Zdeňka Lovčí
Rozpočet města v rozporu s přáním koalice
03. ledna 2019 / Miroslav Máče
Vyjádření českokrumlovské koalice k memorandu opozice ze dne 27. 11. 2018 [DOKUMENT]
03. ledna 2019 / ČK koalice
Co mne napadá? Kultura je péče o duši
14. prosince 2018 / Jan Vaněček
ROZHOVOR: Ředitelka GEU Kaplice Zdeňka Lovčí: Rodinná atmosféra na škole není žádné klišé
12. prosince 2018 / Jan Bohdal
(Také) českokrumlovský spisovatel a lékař Ladislav Ptáček by se letos dožil 110 let
29. listopadu 2018 / Jan Vaněček
Volbami to nekončí. Naopak
10. října 2018 / Jaroslav Berka
Divadlo s nejvyšším stropem
14. září 2018 / Jan Vaněček
Pozoruhodný říční druh: NEOVODÁK
13. září 2018 / Václav Král
Český Krumlov a UNESCO & UNES-CO
07. září 2018 / Jan Vaněček
Stanovisko ke kopírování části programu politických stran před komunálními volbami
07. září 2018 / Petr Šandera
Jak se žilo, žije a hlavně jak se nám občanům bude v Českém Krumlově žít?
16. srpna 2018 / Jiří Čtvrtník
Recept nejen pro Krumlováky: Mám málo peněz – co s tím?
04. června 2018 / Markéta Drdová
K projektu Unes-Co Kateřiny Šedé
12. dubna 2018 / Václav Král
Našemu městu chybí již řadu let vizionář
23. února 2018 / Miroslav Páral
ROZHOVOR: Jak podpořit zaměstnanost pracovníků v Krumlově? Nástroje jsou omezené, uvědomuje si Město Český Krumlov
09. února 2018 / Jan Bohdal
ROZHOVOR: Prakticky nevidím rozdíl v kvalitě výuky v Kaplici v porovnání s tím, jak se předměty učí na vysoké škole, říká ředitel kaplického gymnázia, ekonomické školy a učiliště Ladislav Šolc
26. ledna 2018 / Jan Bohdal
Krumlováci: Chceme vědět, jak se vám ve městě žije
30. prosince 2017 / Jaroslav Berka
Český Krumlov FREE.......
28. prosince 2017 / Zdeněk Duspiva
PŘEČETLI JSME ZA VÁS: Cíl dopravní koncepce města Český Krumlov: Integrace hromadné dopravy
26. prosince 2017 / Jan Bohdal
Můj opojný Český Krumlov
26. prosince 2017 / Václav Král
Významné kulatiny režisérky Inge Švandové24. května 2021 07:36 / Autor: Jan Vaněček

Prolog
„Život umělce je poskládán z mnoha jedinečností, utváří mozaiku prožitků, pocitů, nálad a nadějí. Je krásný a stojí zato ho prožít.“ Těmito slovy zahájila své povídání paní Inge, když jsem k ní do českokrumlovského  bytu před  11 lety přišel, neboť mě oslovila,  zda bych měl chuť napsat o ní knihu  - a  já  kývl.  Jako humoristu mě, v nadsázce řečeno, zlákalo hlavně to, že se jmenuje Švandová. Dali jsme knize název Můj život s operou, s podtitulem Inge Švandová vzpomíná.  Sotva jsem usedl, přátelsky se na mne zahleděla a pravila, že všechno v životě lidském by mělo mít v sobě radost a potěšení z našeho konání. „Snažila jsem se mít nejen radost z toho, co jsem vytvořila, ale hlavně z toho, když se mi podařilo potěšit diváky,“ pravila  tato dáma, která se  letos dožívá  85 let.

Narodila se 13. června 1936 v Praze a s velkým vděkem vzpomíná na maminku, akademickou  malířku, a na otce, inženýra architekta a výtvarníka.  Oba jí vytvářeli už od malička  umělecké zázemí a umožnili odborně se umělecky vzdělávat.  Navštěvovala hodiny klavíru, zpěvu, chodila do baletní školy a maminka ji učila kreslit. Po gymnáziu studovala  zpěv na konzervatoři  a poté operní režii a zpěv na AMU.  Vyprávěla mi o režisérském působení v divadelní praxi:  v Jihočeském divadle,  v plzeňském divadle Josefa Kajetána Tyla, o šéfování opeře Slezského divadla v  Opavě a o hostování na dalších scénách doma i v zahraničí.  Učila zpěv na českobudějovické konzervatoři. Inscenovala 180 oper, operet a muzikálů i několik slavností a kulturních akcí. Tři  opery režírovala v Národním divadle, devět před otáčivým hledištěm v krumlovské zámecké zahradě, například Lazebníka sevillského, Rusalku, Carmen a v letech 1966 a 1968 velkolepě pojatou operu Zuzana Vojířová, kterou Jiří Pauer zkomponoval  pro toto přírodní divadlo  s dominantní rokokovou Bellarií. K některým inscenacím navrhovala i kostýmy. Jejím manželem byl  Vlastimil Koutecký, známý divadelní scénograf, který v roce 1998  obdržel od prezidenta Havla státní vyznamenání Za zásluhy. V Českém Krumlově, kam se roku 1991 přestěhovali, se oba podíleli  na Slavnostech pětilisté růže, ona jako režisérka a scénáristka, on výtvarně.



Inge Švandová s manželem Vlastimilem Kouteckým
O přátelství a  úsměvu
Při jednom z rozhovorů s ní  jsem si neodpustil vyslovit latinské úsloví Nomen est omen (Jméno je předzvěst). „I vy šibale, chápu, kam jako humorista míříte,“ podotkla a zvednutým ukazováčkem udělala legračně tytyty. „Ačkoliv se jmenuji Švandová, můj život moc švanda nebyla, osud se se mnou příliš nemazlil. Nastaly chvíle, kdy mi  bylo ouvej, ale zvládla jsem to a uměla se radovat z úspěchů a  z nezapomenutelných vztahů k přátelům.“ A připomněla úsloví, že kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel. „Chybovat je lidské, ale nesmí se  ublížit,  na to jsem byla dbalá.  Svědomí máme přece jen jedno.“ Pak se na chvilku odmlčela: „Důležité je zůstat věrným přítelem hlavně  sám sobě,“ pravila. A ještě dodala: „S úsměvem jde všechno líp, což ctí. Neboť, jak napsal F. X. Šalda, smích je trenérem lidské duše. Já ji trénuji. Dělejte to, prosím, taky!“ Na ukázku se sympaticky zasmála.  Povšiml jsem si, že se umí smát i očima. 
Umělecké krédo
Když jsem se na to její  zeptal, trochu  se zamyslela. „Víte, mým krédem bylo pracovat svědomitě a  odpovědně.  Nezáleží na tom, kolik toho člověk vytvoří, ale hlavně jak. Umění je od slova umět. Mám pocit, že se mi dařilo na jevišti dosáhnout harmonie ve vztahu autor-herec-divák, a snažila  se, aby se mé inscenace vyznačovaly smyslem pro výtvarnou stylizaci a metaforu. Režisér  nemůže být jen pouhým předcvičitelem či aranžérem, který hýbá s panáčky, aby se na jevišti nesrazili. Nesmí se povyšovat nad zpěváky či herce, musí je věcnými argumenty a vhodným způsobem získat pro svůj záměr a pojetí; aby si to na jevišti užívali a divák poznal, že je to baví. A zatleská jim. Divadlo a umění vůbec to je především vášeň a posedlost. Být kumštýřem jen kvůli tomu, abych se uživil, tudy cesta k úspěchu nevede. Umění není nádeničina. Chce-li někdo dělat umění, musí jím vonět.“
O kritice
Náhled paní Inge na uměleckou kritiku je poměrně pozitivní, patří k životu umělce. Dokáže rozmíchat stojaté vody a zavedené stereotypy, burcuje k novým nápadům, pojetím a uměleckým činům.„Někdy  i bolí, mám s tím zkušenosti, neboť je pouze názorem jednotlivce. Nicméně i nad nepříjemnou a negativní kritikou  se musí umělec zamyslet, nemávnout nad tím rukou,  ale nalézt pro sebe poučení. Pokud  to tak pojme, dokazuje, že je schopen ještě dalšího vývoje. Je-li divácký ohlas kladný a kritika rovněž, to je koruna úspěchu.“ Pak se vyslovila o tom, že diváka lze vychovávat, ale nikoliv podbízivostí, nýbrž takovými tvůrčími činy, jimž rozumí. A ne takovými, které ho svou složitostí odradí od další návštěvy divadla. Je pak těžké získat znovu jeho přízeň.
„V roce 1987 jsem hostovala v pražském  Smetanově divadle.  Jednalo se o operu Trubadúr, která byla předtím brzy po premiéře  stažena z repertoáru a svěřena mně a manželovi k přepracování.  Předělala jsem její předchozí hypermoderní pojetí. A manžel upravil do srozumitelné podoby scénu. Jistý kritik pak  prohlásil v novinách diváky, dávající najevo nadšení, za  snobské,  málo vnímavé.“  Napadlo mě,  co napsal Jiří Menzel na toto téma: Stává se, že člověk se vrací z divadla pln nadšení, chápe, proč se v dávných dobách zapřahali fanoušci do kočárů svých oblíbenců. I já bych rád někdy tlačil po hezkém představení auto těch, kteří mi na jevišti udělali radost. Druhý den si vezmu noviny a zjistím, že jsem blbec, kterému se líbilo něco, co je špatné, nedokonalé, nevýrazné...
Ocenění
V roce 1985 byl paní režisérce Švandové   udělen čestný titul Zasloužilá umělkyně. Vyprávěla mi, jak to na pražském hradě probíhalo. A také o tom, jak byla po roce 1989 oslovena jistou nadací, která ji požádala o zaslání toho diplomu.  Uvedli, že by jeho prodejem získali pro   nadaci potřebné finanční prostředky,  a že tyto diplomy poptávají prý nyní hlavně Němci. Kupují si je pro pobavení. Obrátila se na ni i  jedna agentura  se stejnou žádostí. „Já jsem pochopitelně nikomu nic  neposlala.  Vážím si tohoto ocenění a neměla jsem zájem, aby skončil  můj diplom Zasloužilé umělkyně  v nějaké  dražbě!  A mám takovou obavu, aby se po letech třeba stejným způsobem nekšeftovalo se současnými státními vyznamenáními, třeba s tím Za zásluhy, které dostal můj manžel z rukou prezidenta Václava Havla v roce 1998.  
Několikrát obdržela  ceny  Svazu československých dramatických umělců. Gruzínský ministr kultury jí předal medaili Zacharije Paljašviliho za operu Daisi, kterou inscenovala v Národním divadle v Tbilisi. Poctěna byla stříbrnou medaili Bedřicha Smetany a Pamětní medaili města České Budějovice. Potěšilo ji, když  v roce 2004 obdržela Jihočeskou  Thálii za celoživotní dílo. Cena města Českého Krumlova se ocitla v jejích rukou v roce 2012. Byla rovněž  mezi čtrnácti vybranými ženami z různých zemí, které jsou prezentovány v publikaci  v rámci projektu Evropské ženy seniorského věku. Na návrh Klubu přátel Jihočeského divadla jí bylo  nadací  Život umělce uděleno  v roce 2016 prestižní ocenění  Senior Prix.

Inge Švandová s Jihočeskou Thálií
Zážitky
Ve stejném nemocničním pokoji jako ona  se toho červnového dne roku 1936 narodilo ještě jedno děvčátko. Jmenovala se Helena. Když se provdala,  stala se z ní paní Růžičková, známá česká komediální herečka. Byly  v dětství spolu velké kamarádky. Koncem války v roce 1945 zažily  na Popeleční středu dramatické chvíle: nálet Američanů na Prahu.  „Bylo mi tenkrát devět let.  Běžely jsme s Helenou po ulici ukrýt se do našeho domu, protože začaly padat bomby. Utrpěla jsem úraz a začala krvácet v obličeji. Helena byla taky zraněná, křičela u výtahu o pomoc. Činžák poblíž  byl zasažen, pod zříceným schodištěm zahynuly tři naše kamarádky, s nimiž jsme si předtím hrály.“
AMU vystudovala s červeným diplomem. Byla  pozvána do Rudolfina toho podzimního dne  v roce 1962  si ho převzít. „Sotva jsem vstoupila do místnosti, ozvala se strašná rána, jako tenkrát na konci války,  když padaly na Prahu bomby.  Všichni přítomní z toho byli vyděšeni. Nakonec se ukázalo, že to nebyla žádná bomba, ale na nedaleké Letné odstřelili sochu Stalina.  Kdykoliv vezmu ten diplom do ruky, jako bych tu strašnou ránu znovu slyšela.“  
Jejím profesorem na akademii byl Ferdinand Pujman, velice charismatický člověk. Disponoval velkými znalostmi  z mnoha vědních oborů,  dějin hudby, výtvarného umění a architektury. Dal jí  nahlédnout do tajů operní režie.  „Vzpomínám na zážitek s ním. Nastoupila jsem po skončení vyučování do tramvaje. Na poslední chvíli do ní on vběhl. Nabídl, že  mám-li čas a zájem, představí mi někoho zajímavého. Když jsme vystoupili, zavedl mě do ateliéru Maxe Švabinského. Přijal nás přátelsky. Nadšena a se sklenkou limonády v ruce jsem si prohlížela jeho nádherné obrazy.“    
Poněkud hrůzostrašně se jevila příhoda, co se jí udála při krumlovských slavnostech Pětilisté růže. V pátek večer se konala na náměstí tak zvaná Hospoda, kdy Vilém z Rožmberka a Petr Vok s doprovodem přihlížejí lidovým radovánkám: tanci,  hudbě, zpěvu i komedianství. Režírovala to. Krotitel přinesl na pódium v pytli hada, velkou krajtu, tanečnice si ji omotala kolem krku a tančila s ní. Bylo to na generální zkoušce  Náměstí bylo plné lidí. Při tomto čísle s hadem to paní Inge stopla, vstoupila na pódium, aby cosi změnila. Krotitel odebral hada tanečnici, zezadu se k ní pokradmo přiblížil a položil jí ho  nečekaně přes ramena na hruď. Chtěl asi pobavit diváky na její účet. Ale nezpanikařila. „Začala jsem hada hladit po hlavě a prohlížet si ho. Zůstal v klidu, já taky.   Dělalo mu asi to pohlazení dobře, jako dělá pejskům a kočičkám.“ Sklidila za to prý větší potlesk než pak ta  tanečnice při vystoupení.
Co o ní řekli
Eva Urbanová, sólistka opery Národního divadla: „Ráda vzpomínám na plzeňskou éru, potkala jsem tam paní  Inge Švandovou, která byla vynikající režisérkou a dala mi velkou hereckou průpravu. Vážím si toho dodnes.
Svatopluk Sem, sólista opery Jihočeského divadla a  Státní opery Praha: „Bylo mé štěstí, že jsem potkal paní režisérku Inge Švandovou-Kouteckou, která nás učila na českobudějovické konzervatoři herectví, líčení a dějiny divadla. Myslím, že nic lepšího mne potkat nemohlo.“
V přátelském vztahu byla  s Františkem Ringo Čechem, malířem, hudebníkem a spisovatelem: „Na paní režisérku Švandovou mám ty nejkrásnější vzpomínky. Je bezesporu chloubou Plzně. Viděl jsem tam skoro všechna její představení. Škoda, že nemohla více působit v Národním divadle. Její inscenace byly skvostné. Má výjimečný a vytříbený vkus pro operu. Určitě by se vyvarovala přihlouplých pojetí, jež někteří současní režiséři provádějí s klasickou operou. Nedopustila by třeba takovou pitomost, aby Rusalka zpívala Mám, zlaté vlásky, mám – a byla zrzavá nebo bruneta.“
Dvě otázky
Zvolila byste znovu dráhu operní režisérky?
„Určitě ano. Tenkrát na AMU jsem udělala krok správným směrem. Poznala jsem mnoho vynikajících  umělců, dobrých a čestných lidí. A cítila  vždy určitý závazek ke svému jménu, abych ho nepokazila. Za své štěstí nese přece odpovědnost každý sám. Nejsem znuděná svou minulostí.“
Jak vidíte budoucnost opery?
„Opera je odrazem své doby a patří neodmyslitelně ke kulturnímu bohatství lidstva. Je  důkazem jeho tvůrčích schopností, dovedností a znalostí. Bude se jistě nově formovat, ale zůstává stále produktem lidského citu a umění. A tak věřím, že ze světa nezmizí.“

Epilog
Pokusil jsem se v knize vytvořit portrét ženy, jež zanechala v českém operním umění výraznou stopu. Vzpomínky na něco hezkého dávala najevo dojetím a v jejích očích  jsem zahlédl  slzy. Slzy upřímnosti a radosti. Je  citlivá žena a má v sobě zvláštního ducha kumštu a smyslu pro přátelství i porozumění. Jejím rádcem bylo a stále je srdce. Takovou jsem ji poznal a vážím si, že mi to bylo dopřáno. Je to  renezanční žena. Kromě hudby nalezla zalíbení  také  v kresbě  a poezii. Ve výklenku budovy ředitelství společnosti Kámen a písek v Linecké ulici je soška sv. Barbory, která je jejím dílem. I sochařit uměla.  Přejme  jí k letošním  85. narozeninám   hlavně zdraví a stále hezké vzpomínky na svůj život s operou. 

Socha sv. Barbory, jejíž je paní Inge autorem
Dovolil jsem si požádat ji, aby na záběr knihy  vyjádřila veršem  své vyznání:
A tak končí vzpomínání  na minulé časy,
člověk při tom uvažuje, kolik ještě asi.
Dokud na světě je láska, hudba, slunce, smích,
radujme se z nich.
Ať si bylo, jak si bylo, mně se chce žít dál,
i když někdy slza skápla, život za to stál.
P.S. Zmíněnou knihu Můj život s operou si lze vypůjčit v městské knihovně.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel