(Povídka z knihy krumlovského spisovatele Jana Vaněčka s názvem Veselosti z krumlovského Česka)
Farář Zborovský začal hrát na varhany a svatební obřad na krumlovském zámku mohl začít. Páter pracoval na zámku jako pokladník, měl však přání stát se kastelánem  na hradě v  Rožmberku. „Kdepak kastelánem, nechte si tyhle choutky rychle zajít!“ řekli mu  soudruzi na okresním národním výboru. „Nejste ve straně, soudruhu faráři! Chápejte, to musí vykonávat marxista,  politicky  vyspělej.“
Přítomen svatebnímu obřadu byl zámecký fotograf pan Štindl, který  slíbil snoubencům předat ještě ten den kvečeru svatební fotky v albu. Netrpělivě čekal, až to začne, aby vše stihl a neměl velké hoňky, jak s oblibou říkával takovému fotografickému fofru. Být připraven, jen na tom záleží, jak pravil Shakespeare. To on s fotoaparátem  byl.
Když skončil svatební tyátr ve Schwarzenberských pokojích zámku, procházeli novomanželé chodbou kolem  zlatého kočáru, kterým se v roce 1638 vezl Jan Antonín z Eggenbergů v Římě na audienci k papeži v zastoupení císaře. Zatímco si snoubenci a svatebčané prohlíželi ten vznešený exponát, zjevila se tam znenadání Bílá paní. Šla jim v ústrety poblahopřát k sňatku a nabídla ochutnat medovou kaši, aby byli v životě šťastní. „Takovou zázračnou moc ta kaše má, věřte mi,“ řekla na vysvětlenou. A poučila je, že vše, co kolem sebe na zámku vidí, je původní. I ty pavučiny.
Šestičlenná zámecká garda, složená ze studentů gymnázia, doprovodila svatebčany na Plášťový most. Připojil se Petr   Vok, povoláním veterinář, a Marie Terezie v podání ředitelky  zámku, jež si tuto urozenou dámu oblíbila, přestože císařovna neměla s krumlovským zámkem nikdy co do činění. Ani náhodou.

Večer byla pak ta  bílá paní alias Božena Barvířová (Krausová), účetní na zámku,  k vidění na zámecké věži, oblečená do svých svatebních šatů, kokrhel na hlavu byl jejím dílem. Třikrát se na ochozu zjevila. Prošla kolem dokola a zmizela. Každý den musela vyšlápnout na věž sto šedesát schodů. Kdyby se to za  celou dobu sečetlo, došla  by prý až do nebe.
Lidé vycházeli z domů, z hospod a postávali na ulicích nebo u oken i na balkónech, aby ji spatřili. Se zájmem na věž pohlíželi po představení návštěvníci otáčka, když kolem  procházeli. Dokázala oživit město a pobavit lid.
Po čase ji pojednou začala konkurovat ještě jedna bílá paní. Několikrát se zjevovala na zámeckém balkoně nad Vltavou. Krumlovští občané se divili, kde se najednou vzaly na zámku dvě bílé paní. Mysleli, že se asi jedná o skutečnou Perchtu, Bílou paní rožmberskou. Dokonce vznikly obavy, aby mezi oběma dámami nenastala různice na téma, kdo je kdo? Nedošlo k tomu. To jen jeden z místních vtipálků, budoucí věhlasný advokát, si na koště pověsil bílé prostěradlo a tajuplně se potmě producíroval na balkóně. Brzy se to  ale provalilo, tak toho zanechal. Ale  i on vešel  do dějin města jako bílá paní.
Také na hradě Rožmberk se bílá paní objevila, když tam byla pořádána velkolepá turistická svatba. K vidění bylo hodně zvědavců. Turistickou nevěstu nesli čtyři vojáci základní služby na honosných nosítkách, v nichž kdysi nosívalo služebnictvo  kněžny a urozené dámy i pány, aby jim šetřili nohy. Mnozí přihlížející se však podivovali, proč nejde pěšky, když je turistka. Na dotaz jednoho takového zvědavce,  odpověděla, že ji tlačí boty, nohy z toho má samý puchýř. Už aby bylo po všem.
*
Byl červnový den roku 1968. Bílé paní Barvířové zemřel otec, nosila smuteční černou pásku a rukavice. Podle zkazky o Perchtě černá barva  zvěstovala, že se něco zlého stane.
A skutečně se stalo. Pověst měla pravdu. Zanedlouho  se na krumlovském náměstí objevily ruské tanky. Paní Barvířová vystoupila se třemi pomocníky na věž a začali na protest zvonit jako na poplach ke stávce. Za nejvyšší zvon, který byl ve věžičce, tahal pan Samek, zámecký medvědář. Vždy pět minut, pak byla pět minut pauza. A tak se to opakovalo. 
Když  ruské tanky z náměstí odjely, zvoníci pak zanechali vyzvánění. Skoro jim to přišlo líto, zvonění je bavilo. 
Prvním raněným Krumlovákem při této vojenské invazi byl geodet pan Hrbek, který také usilovně zvonil. Když sestupoval po schodech z věže, praštil se nešťastně do hlavy o kamennou zárubeň a krvácel. Kromě základního ošetření byl mu také jako první pomoc poskytnut  bílou paní alkoholický nápoj proti bolesti. Požadoval ještě druhou pomoc. Bolest ho přešla až po třetí pomoci.  Pro jistotu ještě zašel do blízké restaurace, aby si ta bolest zase bolet nerozmyslela.
Druhým zraněným byla ředitelka zámku. Spadla z křesla v kanceláři, na němž seděla v očekávání, že zámek přijdou obsadit Rusové. Ta však požití  alkoholického nápoje po tom pádu odmítla.   
*
Po roce, na výročí srpnové okupace spojeneckých vojsk, nazývané bratrskou pomocí,  spadl v zámeckém příkopu (medvědáriu) velký strom. Policajti si mysleli, že to udělal naschvál nějaký třídní nepřítel nebo oportunista na protest  proti okupaci. Vyslýchali zaměstnance, i bílou paní, ale nic se nedozvěděli. Jenom to, že kdo by si asi troufl slézt k medvědům a pobýval mezi nimi! To by musel být skutečně magor! Určitě by si na něm pochutnali, zvláště, když by jim chtěl povalit strom, na který rádi lezli. A že by si  to tedy mohli zkusit, když najdou v sobě dost odvahy a vlezou tam.  A  ať se jich tam  pak zeptají, kdo to udělal, jak to bylo? Policajtům se ale do příkopu nechtělo. Nakonec jako pachatele obvinili medvěda. Sepsali o tom protokol. Souzen ale nebyl.
Kresba: Miloslav Martenek
Knihu si lze vypůjčit v městské knihovně